Veřejné prostory v nových obytných souborech IV.

Pohled na problematiku z hlediska udržitelného rozvoje sídel

Území, ve kterém žijeme, je chápáno jako nenahraditelný zdroj, jež je třeba chránit. Rozvoj sídel neznamená vždy jen jejich růst. Omezení využívání nových pozemků a zásahů do krajiny závisí na ekonomickém rozvoji obcí a stále silné poptávce po individuálním bydlení.

Pojem "udržitelné město"se proto v zájmu ekonomiky prostoru zaměřuje na racionální hustotu osídlení. Základní princip je založen na pojetí kompaktního města, které funguje na principu "krátkých vzdáleností". Vyšší hustota poté umožňuje větší mobilitu a lepší dostupnost služeb. Udržitelný rozvoj vyžaduje změnu v každodenní praxia předefinování městských projektů. Orientuje se zejména na integrovanou ekologickou infrastrukturu, možnost rekuperace dešťových vod a zacházení s energiemi. Architektura, urbanismus a krajina jsou prvoplánem podporujícím tyto aspekty prostřednictvím veřejných prostorů (náměstí, parků, nábřeží,…).

První snaha o změnu aznovu zavedení veřejných prostorů do suburbánních sídel přišla z USA vmyšlenkách tzv. "Nového urbanismu". Hnutí Nového urbanismu vzniklo z reakce na místní neúnosnou situaci. Jeho principy se vyznačují návratem ktradičním formám měst s kompaktní souvislou zástavbou a dostatkem kvalitních veřejných prostorů. Alternativní představou k suburbiím je podle těchtoprincipů idea tzv. "městské vesnice", která má spojit sociální soudržnost vesnice s dostatečným vybavením městského typu (Baše 2006). Principy Nového urbanismu získávají na popularitě i v Evropě. Současnými zahraničními trendy je vytváření tzv. eko-village a městských eko-čtvrtí, které jsou založeny na kombinaci sociálních a environmentálních otázek. Pilotním příklademje město Augustenbourg ve Švédsku, v němž se podařilo vytvořit atraktivní venkovní prostředí za spoluúčasti jeho obyvatel. Veřejné prostory přitom hrají velkou roli v ekologii města, často plní retenční i další funkce. Asfaltové povrchy jsou nahrazeny propustnými materiály, podél cyklostezek jsou vytvořeny vodní kanály. Obdobné realizované principy nalézáme ve Vaubanu-Freibourgu (viz příloha Quartier Vauban-Fribourg) či Amersfoortu.

Principy trvale udržitelného rozvoje v současné praxi
Uplatnění trvale udržitelných principů v praxi je hmatatelným vyjádřením osvícené politiky města obcí. Udržitelné město je globálním cílem, který by měla řídit rozvojová politika na regionální úrovni. Základem pro realizaci principů je politická vůle města, rozhodnutí subjektů vedení o přístupu, jak bude město dále spravováno a rozvíjeno a do jaké míry budou brány v potaz dopady na životní prostředí. Možnosti uplatnění principů v praxi ovlivňuje zejména nastavení priorit ve financování. Nepominutelnou součástí je i komunikace s veřejností. Ekologické sídlo není založeno pouze na využívání přírodních materiálů ve stavebnictví, vyžaduje nastavení politiky životního prostředí, která dokáže povzbudit občany ke změně postojů. Průzkumy trhu v zahraničí prokazují zvýšenou poptávku po bydlení v lokalitách tohoto druhu. Do roku 2008 vzniklo jenom ve Francii 18 projektů. Cílem této části je zdokumentování realizovaných principů na vybraných lokalitách v aglomeraci města Nantes. Proto, abychom mohli přiblížit dílčí principy, je nutné si nejdříve stanovit základní cíle:

  • omezenírůstu měst
  • realizace měst nakrátké vzdálenosti
  • sociální a generačnírozmanitost území
  • snížení cestovníchpotřeb
  • pestrost veřejnýchprostorů
  • integrace ekologickýchpřístupů
  • omezení používání IAD,snížení emisí CO2

1. Efektivní hustota osídlení
Ekonomika území je v současném rozvoji evropských měst prioritou. Způsoby, jak omezit další nekontrolovatelné rozrůstání měst do krajiny se zaměřují na podporu městských forem založených na racionální hustotě osídlení. Hustota je nedílnou součástí zahraničních projektů, odráží se v typech staveb, v městské morfologii i kvalitě veřejných prostorů. Racionální hustota nebere v úvahu pouze počet obyvatel na ha, ale také způsob rozprostření populace v urbanistické struktuře, demografii (věk obyvatel), charakter sídel a lidské měřítko staveb. Bydlení je diversifikováno podle lidských potřeb v různých životních etapách. Vlastní urbanistická forma závisí na hierarchii mezi různými prostory, významu komunikací, vymezení klidných a rušných míst, apod. Efektivní využití území vyžaduje, aby jakékoli místo mělo definovanou roli.

2. Nabídka různých typů bydlení
Nabídka různých typů bydlení podporuje sociální a generační rozmanitost území. Od tohoto aspektu se odvíjí i specifické veřejné prostory. Např. na území s bytovými domy, jejichž obyvatelé nemají přístup k vlastním zahradám, navazují často veřejné parky s dětskými hřišti. Parky poskytují aktivity i pro další zájmové skupiny (studenty, seniory…) a obyvatele z blízkého okolí. Pojetí parků ve Francii je velmi pestré. Jsou často obohaceny o naučnou nebo jinou ústřední tématiku. Při návrhu obytných celků je část (v projektu v La Chapelle s. E. - 20 %) vymezenapro sociální bydlení. Sociální rozrůzněnost je vhodným ukazatelem harmonie soužití mezi různými skupinami občanů. Ve veřejném parteru je důležité, aby i sociálně slabší prostředí nebylo diskriminováno. Neméně důležitý je i architektonický styl navrhované zástavby. Současná výstavba zahraničních obytných celků se zaměřuje na nízkoenergetickou zástavbu a kvalitní bydlení. Bytové domy odpovídají měřítkem významu okolí i charakteru města (obvykle jsou nižší, do 4 n.p.). Nedostatek vlastních zahrad u obytných domů kompenzují balkony a terasy. Na rozdíl od našich podmínek převládá ve Francii náročnější společenská poptávka po kvalitním způsobu bydlení s dostatkem veřejných prostorů. Na vyšší nároky poptávky musí logicky reagovat i developeři. Proto se při návrhu nových urbanistických celků klade velký důraz na pobytovou hodnotu prostředí (obr. 1).Není výjimkou, že developer zainvestuje napříkald novou výsadbu veřejné zeleně nebo se podílí na úpravách jiných veřejných prostor v obci.

01_bydleni2

Obr. 1 Kvalitní způsob bydlení vyžaduje dostatek veřejných prostorů.

3. Rozmanitost městských funkcí
Rozmanitost městských funkcí a nabídka zaměstnání a služeb v místě bydliště umožňuje minimalizovat cestování individuální automobilovou dopravou, tím i oživit ulice a prostranství. Městské funkce by měly odpovídat místnímu významu, ale i kulturním a generačním potřebám. Protože všichni občané musí mít přístup ke službám, podporují se ve Francii tzv. formy multipolárního a polycentrického rozvoje měst. Tato podpora umožňuje vytvoření sekundárních center, které zmírňují vytvoření hierarchie mezi předměstím a jádrovým městem.

4. Veřejné prostory
Upravené veřejné prostoryvy povídají o celkové úrovni společnosti. Trvale udržitelný rozvoj klade důraz zejména na kvalitu. Revitalizace center, vytváření nových center a kvalitních prostorů včetně pěších komunikací vyžadují finanční náročnost na jejich zřízení i následný provoz. Z podnětu poptávky obcí vzniká v zahraničí nová instituce - správa veřejných prostorů. Francouzské město Nantes se řadí do první evropské desítky měst, které vydělují nejvíce financí na správu veřejných prostor. Město má na rozdíl od našich měst odlišně nastavené preference.Vyplácí méně sociálních dávek nepracujícím, je zde více aktivně pracujícíchobyvatel. Obce, které nemají vlastní správu, vypisují výběrová řízení zaměřená na soukromé firmy, jež by zabezpečovaly správu veřejných prostor od výsadby zeleně a stříhání stromů až po výměnu žárovek a elektrických kabelů. Pro města bývá běžné, že např. uzavírají smlouvu s výrobci městského mobiliáře, kteří garantují údržbu příslušných prvků parteru. Městský mobiliář bývá neoddělitelně spjat s výtvarným řešením. Jednotlivé prvky parteru se takstávají symboly měst či regionů (obr. 2).

02_revit_centra

Obr. 2 Revitalizovaná centra doplňují výtvarně pojaté prvky.

5. Ekologie
Prostředí urbanizovanýchsídel je každodenně zatěžováno hlukem, škodlivinami a prachem. Uplatnění ekologických přístupů si klade za cíl zmírnit negativní dopady na životní prostředí. Principy zasahují do několika oblastí. Soustřeďují se na využívání energií, odtok dešťových vod, nakládání s odpady nebo na použití přírodních stavebních materiálů. Veřejné prostory, v nichž jsou tyto principy nejvíce aplikovány, dostávají další environmentální význam.

5.1 Voda
Rostoucí rozloha zastavěných ploch výrazně ovlivňuje vodní bilanci území a snižuje retenční schopnost krajiny. Dochází ke zhoršování infiltrace srážkové vody a tím ke snížení doplňování podzemní vody (Haase a Nielson 2007). Technické úpravy veřejných prostorů se zaměřují na řízený povrchový odtok dešťové vody, systém retenčních příkopů, nádrží a použití propustných povrchových materiálů (obr. 3).

03_retence2

Obr. 3 Esteticky upravené technické řešení odvodu dešťové vody.

5.2 Rozvoj městské zeleně
Navrácení stromů, atrofní zeleně a zatravněných ploch do měst zmírňuje kontrast mezi tvrdými betonovými plochami a krajinou. Podpora biologických koridorů a jejich integrace do městské struktury nabízí obyvatelům rekreační a relaxační využití. Zároveň zachovává biologickou rozmanitost živočišných a rostlinných druhů. Oblast zahradnictví je záležitostí prestiže. Vhodně vybírané druhy rostlin např. keře,cibuloviny (narcisy, krokusy, hyacinty hroznů …) jsou téměř bezúdržbové. Květinové louky (smíšené semena jednoletých rostlin) jsou v letních měsících živými místy (obr. 4).

04_zelen

Obr. 4 Zahradnická a krajinářská tvorba je záležitostí prestiže.

5.3 Ekologické stavební materiály v parteru sídel
Plochy veřejných prostorův urbanismu měst se dělí podle stupně propustnosti na: povrchy nepropustné (živice, beton), smíšené (skládané dlažby) a povrchy propustné (štěrky, udusané cesty, zatravnění). Zpevněné živičné povrchy vyhovují náročnému intenzivnímu využívání, proto se uplatňují pro vozovky nebo cyklostezky. Pro rozsáhlé plochy jako jsou parkoviště jsou však již méně vhodné. Současné návrhy veřejných prostorů integrují na vhodná místa propustné, pórovité materiály nebo zatravněné plochy (obr. 5).

05_materialy

Obr. 5 Kombinace materiálů zpestřuje charakter prostředí

6. Doprava
Automobilová doprava je jedním z nejdůležitějších faktorů způsobujících znečišťování městských oblastí.Pro minimalizaci tohoto problému se západoevropská města v posledních 10 letech začala reorganizovat tak, aby byla schopná poskytnout alternativní dopravu k automobilu.Prostředníctvím veřejné dopravy, rozvojem cyklotras, pěších cest a chodníků zajišťuje cestovní potřeby pro děti, seniory i obyvatele s nižšími příjmy. Tyto způsoby dopravy jsou označovány jako tzv. soft transport (měkká nebo pomalá doprava). Prostorové a legislativní úpravy za účelem preference veřejné dopravy zvyšují přepravní rychlost, která činí tuto alternativu konkurenceschopnou vůči IAD. Důraz na pěší dopravu a její podíl na dělbě dopravní práce se přímo promítá do vlastního parteru (obr. 6). Nedostatky fyzického prostředí vnímají chodci mnohem intenzivněji než ostatní účastníci provozu. To je důvodem zvýšených nároků navzhled a kvalitu parteru. Je prokázáno, že rozšíření pěší a cyklistické dopravy je rentabilní. "Pomalé" způsoby dopravy jsou propojeny se společenským životem, podněcují rozvoj drobných obchodů a služeb (Schmeidler, 2009).

06_podpora_dopravy

Obr. 6 Podpora alternativních způsobů dopravy k automobilu se opírá o kvalitní a bezpečné prostředí

7. Participace obyvatel
K fenoménu trvale udržitelného rozvoje sídel přispívá v zahraničí poptávka ze strany obyvatel, kteří jsou ochotni se identifikovat s udržitelným životním stylem a pro realizaci představ se angažovat. Podpora účasti obyvatel při přípravě projektů poskytuje důležité podněty pro vytvoření příjemného a účelného veřejného prostoru tak, aby sloužil lidem. Prezentace budoucí vize s možností zapojení vlastních nápadů posiluje vztah obyvatel k místu.

Myšlenka trvale udržitelného rozvoje byla oficiálně zformulována v roce 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru. Výsledkem jednání bylo přijetí několika významných dokumentů, které rozebírají principy TUR ve všech oblastech činností člověka. Jedním z významných dokumentů byla tzv. Agenda 21, dokument obsahující 40 kapitol rozdělených do čtyřčástí: sociální a ekonomické rozměry, uchovávání a šetrné využívání zdrojů a hospodaření s nimi ve prospěch rozvoje, posilování úlohy důležitých skupin a prostředky implementace.

Praktickou aplikací principů na regionální úrovni je Místní Agenda 21 - nevládní iniciativa závislá na vůli místních úřadů a partnerství. Hlavním cílem je vytvořit fungující spolupráci měst, obcí i regionů se snahou podílet se na společných projektech. Uvádění vize do reality se neobejde bez spolupráce a partnerského přístupu všech klíčových skupin. Sdružení, jež podporují projekty udržitelného rozvoje sídel v České republice, jsou např. Nadace Partnerství nebo Civitas per Populi. V rámci programů usilují o zlepšování kvality veřejných prostorů.

V naší legislativě je princip trvalé udržitelnosti uveden v zákoně č. 17/1972 Sb., o životním prostředí, kde je také stanoveno, že "území nesmí být zatěžováno lidskou činností nad míru únosného zatížení". V urbanistické praxi, každý profesionál opakovaně volí meziekonomickými a ekologickými hledisky. Tato volba je do značné míry otázkou profesionální etiky urbanistů (Maier, Řezáč 1997).

Alena Mocová
17.01.2011



Literatura

BAŠE, M. (2006): Sídla a stavby na venkově. Česká technika - nakladatelství ČVUT

CÍLEK, V. (2005): Krajiny vnitřní a vnější. Nakladatelství Dokořán, Praha

DAY, Ch. (2004): Duch a místo. Uzdravování našeho prostředí. Uzdravující prostředí. Vydavatelství ERA, Brno.

GEHL, J., GEMZØE, L. (2002): Nové městské prostory. Vydavatelství ERA, Brno.

HAASE D., NUISSL H. (2007): Does urban sprawl drive changes in the water balance and policy?: The case of Liepzig, Germany

HNILIČKA, P. (2005): Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů. Vydavatelství ERA, Brno.

MADDEN, K. (2003): Utváření místa: příručka k vytváření kvalitních veřejných prostranství. Nadace Partnerství. Brno

MAIER K., ŘEZÁČ V. (1997): Ekonomika v území. Urbanistická ekonomika a územní rozvoj. ČVUT, Praha

SCHMEIDLER, K. (2009): Ekologický způsob mobility: Chůze v urbánním prostředí. EKO - EKOLOGIE A SPOLEČNOST, 2009, roč. XX, č. 4, s. 14 - 19

(c) Irena Půžová